Dne 8. 1. se na naší škole mezi pátou a šestou vyučovací hodinou odehrálo školní kolo olympiády z českého jazyka.
Pátou hodinu jsme psali test, který byl udělán tak, že jsme na jeho vyplnění potřebovali nejen mluvnické znalosti, ale i logické myšlení. Ten mi přišel trochu obtížný, ale přesto bylo zajímavé pozorovat v jednotlivých cvičeních, jak si lze s naším jazykem hrát.
Šestou hodinu, po vyplnění testu, jsme dostali mně o dost bližší úkol, psaní slohu na téma, které jsme se dozvěděli až v osudnou chvíli. Tento rok jsme dostali lehce uchopitelné téma, měli jsme psát o předmětu, který jsme ztratili. Já si téma ztraceného předmětu pokusila překroutit na něco, co by mi přišlo zajímavější, na něco, o čem by byla výzva psát, a tak jsem si ze svého předmětu udělala něco abstraktního, sebejistotu. Napadlo mě totiž, že většina osazenstva, ne-li všichni, si pod předmětem představí nějakou konkrétní věc, a tak jsem podlehla pokušení trochu se odlišit.
Psát sloh i vyplňovat test byla celkem zábava, ale neměla jsem pro sebe žádná velká očekávání, proto mě velmi překvapilo, když jsem se dozvěděla, kolikátá jsem se umístila. První… Byl to skvělý pocit.
Uběhlo pár dní, psalo se 26. 1. 2026 a já, paní učitelka Stoklasová a jeden spolužák z osmé třídy, který se ve školním kole dostal na 2. místo, jsme společně jeli na okresní kolo olympiády z českého jazyka.
Průběh okresního kola byl dost podobný školnímu kolu. První hodinu jsme psali test, při jehož vyplňování jsme znova museli spojit mluvnické znalosti s logickým myšlením. Ten mi přišel o dost jednodušší než ve školním kole. A druhou hodinu po přestávce jsme psali sloh, tentokrát na téma co si pamatuje nebo bude pamatovat náš dům. Bylo to zajímavé téma, takové umělecké. Domy přeci nemají život, ani vědomí o světě, natož svou vlastní paměť, a proto byla spousta možností, jak téma uchopit.
Plnění obou zadání bylo stejně jako na školním kole fajn, žádný stres a zábava. Po tom, co skončilo všechno to přemýšlení a psaní, začala všem, kromě češtinářek, jež šly vše opravovat, velká přestávka. Po této přestávce proběhlo vyhlášení. Psalo to s námi kolem třiceti žáků z jiných škol a vzhledem k tomu, že se na některých místech umístilo více lidí společně, míst bylo pouze 16. Bylo to podobné, jako na školním kole, klid, žádná očekávání a pak se přiřítilo nečekané překvapení – ohlašovalo se druhé místo, a v tu chvíli zaznělo mé jméno. Byla jsem druhá.
Teď mě ještě čeká krajské kolo, mnoho psaní, zábavy a hrdého reprezentování naší školy.
Holly Williams 9. B