Uteklo to jako voda a už tu máme opět jaro. A zatímco dny se prodlužují, předškolákům se zkracuje čas trávený v mateřské škole. Někteří se těší, jiní zas mají obavy, jaké to v té škole bude a jestli všechno zvládnou. Takže na otázku: „Jak se těšíš do školy?“, většinou pokrčí rameny a tichým hláskem odpoví, že moc ne, že by raději ještě zůstali ve školce. Ale všichni to známe za ta léta moc dobře. Jakmile v září prvňáčci poprvé usednou do lavic, chmury se jak mávnutím proutku rozplynou.
Abychom to našim nejmenším alespoň trochu ulehčili, vydáváme se s nimi každý rok, ještě před zápisem, na prohlídku do školy. Oni si to tam tak trochu osahají a hned jim je veseleji. A jinak tomu nebylo ani letos v pondělí 20. a v úterý 21. března.
První milé překvapení na nás čeká hned, jakmile náš průvod dorazí ke škole. „Ten milý pán, který se na nás z okna směje a mává nám, je jako náš pan ředitel?“ Paní učitelka dětem odpovídá, že ano. A děti si hned pomyslí, no tak to tu bude určitě fajn.
A stejně milé byly i paní učitelky z prvních tříd. Jedno dítko zvedne své oči ke své „školkové“ učitelce. „A koho tedy budu mít, když jsou tyhle už obsazené?“ „Neboj se, budeš mít jinou, ale úplně stejně hodnou paní učitelku.“ „Tak to jo.“ Předškoláčkovi se evidentně ulevilo. A na další otázky už není čas, protože právě zvoní a to znamená, že usedají do lavic i děti ze školky. Nebojí se, protože z každé strany mají jednoho prvňáka, který už je školní mazák a ví, jak to chodí. Když se všichni vzájemně představí, paní učitelka jim zadává úkol. Mají podle předlohy sestavit z různých barevných geometrických tvarů domeček. Ani jim prvňáčci nemusejí pomáhat. Tohle přece znají ze školky. Než uběhne pár minut, mají to všichni hotové a navíc úplně správně. Dokonce ještě zbývá čas na mazurku, kterou také ovládají na jedničku. Jenže už zase zvoní a je tu čas loučení. Děti se nečekaně ptají: „To bylo nějak krátké, můžeme tu ještě chvíli být?“ „Teď bohužel ne, ale nebojte se, brzy se dočkáte i vy.“ Počáteční nejistota je pryč a všechny děti se navzájem objímají a slibují si, jak se tady v září potkají.
Vycházíme ze školy a po tváři nás pohladí jarní sluníčko. Jeden chlapec se chytne učitelky za ruku: „Víte, jak jsem říkal, že se těším na léto, až se budu koupat? Tak už ne. Teď se těším na září.“ Paní učitelka ho s úsměvem pohladí po vlasech a má radost, protože návštěva školy splnila svůj účel.